Psaní o všem, co mě zrovna napadne

Červenec 2015

Slunečnice z dovolené

30. července 2015 v 18:12
Ale z té předloňské :-)


Splnit si sen - aneb ještě o Hohenwerfenu

28. července 2015 v 12:19 Můj zápisník
Když jsme se vrátili z lesní vycházky kolem hradu, sedli jsme si na parkovišti na lavičku. Hned nalevo od hradu je majestátní hora. Ta mě fascinovala od samého začátku, co jsme zastavili na parkovišti. Tak jsme se jen tak dívali na tu horu. Člověk se vedle ní cítí tak malinkatej. Vlastně jsme chtěli původně jen sedět a odpočívat. Manžel s náma na procházce k hradu nebyl, že prý si trochu odpočine od toho horka. Mezitím udělal našemu pejskovi večeři.
Tak jsem se nic netušící jen dívala k vrcholku hory a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se někdo dokázal na tu horu dostat. A manžel namítnul, že to pro normálního člověka není možné, leda jen pro horolezce. A tím to chtěl ukončit. Nenarodil se totiž tam, co já, obklopená celé mládí velkými zalesněnými skalami, co mne od dětství přitahovaly a které jsem mnohokrát pročesala křížem kráž. Dnes mi ta naše velká skála, co se táhne přes tři vesnice připadá vedle této hory jak trpaslík, vedle dospělého člověka :-) Přesto nám dětem hlavně v létě i ta naše skála dávala pořádně zabrat.
Od té doby, kdkoliv někam jedeme a narazíme cestou na zalesněnou horu, vždy dychtivě koukám, jestli tam někde nevede nějaká schůdná cesta. Ne, že bych už dnes ve svém věku toužila lézt do kopců, raději volím cesty lesem po rovině.
Jenže sen je sen, a touha je veliká.
Prostě dušička by chtěla, jen tělo nějak nechce vyhovět :-)
A v tu chvíli jsem si vzpoměla na jednu svojí známou, co léta byla jen doma u plotny, jako každá z nás žen. Pak se z ničeho nic svěřila, že jí to táhne do Nepálu.
A začala trénovat, každý den večer, když už jí nikdo neviděl, šlapala kolem vsi, aby nabyla potřebnou kondičku. Je přiměřeně stejného věku, jako já. A do toho Nepálu se i vydala a hrdě tam vztyčila svojí vlaječku. Samozřejmě si určila sobě vyhovující trasu. Ale splnila si tím svůj sen.
Já nemám potřebu jezdit do Nepálu, ale když jsem se dívala na tu horu, tak mě přitahovala čím dál víc. Našla jsem puhým okem světlý bod. Když jsem se podívala dalekohledem, objevila jsem něco jako malou chaloupku. Malá chaloupka uprostřed skalnatého lesa mě vždycky fascinovala. Začali jsme se dohadovat, kdo tam tu chaloupku postavil, a jak, kudy tam tahal materiál na stavbu a i jak se mu tam asi žije. To už jsem věděla, že se na to místo moc toužím někdy vrátit a podívat se tam.

Fotka zalesněné mohutné hory:





A teď pohled zblízka na tu malinkatou chaloupku :-) Po vyfocení a přiblížení jsme zjistili, že je to vlastně dvoupatrová budova a k ní vede lanovka. Také jsme si dalekohledem všimli i cesty, která je zabezpečená dřevěným zábradlím. Prostě jsme si na tom místě udělali úsudek, že hora je pro turisty k dispzici, je tedy schůdná.



Tak jsme si řekli, že se sem jednou na to místo vrátíme a prozkoumáme ho. To jsme ještě netušili, že k té hoře vede ta cesta proto, že v hoře se ukrývá největší ledová jeskyně, co má několik pater nad sebou. To jsme se dozvěděli až doma, po zadání infornací na internetu ...zde...
A já asi teda taky začnu šlapat večer po vsi, abych se dostala do kondičky a aby mě nikdo neviděl, jak se trénuju :-) Příjde vám to možná divný, ale líp se trénuje lidem v městském parku, než na některé vesnici. Lidi v některých vesnicích vše posuzují jinak :-) No, tak teda budu trénovat večer :-) A uvidím, třeba příští rok, by jsme si mohli udělat na pár dní výlet, prozkoumat hrad, a i bych si moc ráda splnila jeden svůj sen a vydrápala bych se nahoru, na tu skálu. :-)

Hrad Hohenwerfen

26. července 2015 v 14:40 Můj zápisník
Nebudu tu psát o tomto hradu nic konkrétního, protože jsme se k němu dostali až při zpáteční cestě z dovolené, a to vlastně až večer. V autě bylo snad v té době 40 stupňů, takže jsme byli všichni pořádně ohřátí, pokud vím, nikdo z nás si na zimu nestěžoval :-)
Ku hradu vede lanovka, ale vzhledem k tomu, že už bylo skoro půl osmé večer, nebyla v provozu. A nám o lanovku ani nešlo, mám totiž moc ráda procházky po cestičkách lesem. A tato cesta k hradu byla opravdu moc hezká. Věděli jsme samozřejmě, že hrad už je také v tuto dobu uzavřen, ale nedalo nám to, podívat se alspoň tam, kam se dalo.
Tedy k hradu kromě lanovky vede klikatá cesta lesem. I přes to, že venku bylo asi 30 stupňů, byl takový klidný, teplý večer. Je to taková ta doba, kdy ještě svítí sluníčko, takže nad námi modrá obloha, kolem klid, a vůně dřeva i jehličí.

Přesto fotky parkoviště i částí hradu nejsou nejlepší. Byl tam stín, který fotkám nedal možnost. Ve skutečnosti to tam bylo plné příjemných přírodních barev a spousty světla, i v tak večerních hodinách.
Na každém kousku cesty bylo odpočívadlo, v podobě dřevěné lavičky. A opravdu jsem v tom horku každou tu lavičku i vyzkoušela a odpočívala. V tom vedru a do kopce se to jinak nedalo. Potěšilo mě, že i dcera, která sice byla kousek cesty přede mnou, také odpočívá na každém možném kousku cesty. Jen syn vyběhl čestvý z auta a jen se za ním zaprášilo, zmizel nám z očí. Tuším, že když já byla ve třetince cesty, on už byl dávno nahoře.
Ale já ani nikam nepospíchala. Pomalu jsem šlapala po cestičce a vychutnávala si tu atmosféru teplého večera, i toho moc hezkého místa. Lesy mě vždycky přitahovaly, vždycky jsem cítila, jako by mi prolévaly celým tělem, každou mojí buňkou.
Dávám sem fotky i části hradu, dovnitř jsme se nedostali.
Kdo by chtěl vědět o hradu víc, může se podívat tady ... http://www.cestopisy.net/153-rakousko-hrad-hohenwerfen.php
Prosím, všimněte si, jak na některých fotkách vzadu je vidět ještě sluncem osvětlená skála. Ta mě přitahovala ze všeho nejvíc. Fotky nejsou moje, v tom horku jsem to všechno nechala na dětech :-)

Parkoviště... ve skutečnosti tam bylo světla dost, nevím, co jsme dělali, že se fotky nepovedly. To asi tím horkem :-)



Pohled na hrad a lanovku z parkoviště:


cesta ku hradu:






Fotečky částí hradu, kam se bylo možno dostat, ale fotky nic moc:




Ta cestička k hradu byla asi na tom to nejlepší, ale mě jde na tomto místě, na této zastávce o něco úplně jiného, moc se totiž toužím na toto místo vrátit. Nejen kvůli prohlídce hradu v době, kdy bude otevřený, ale hlavně kvůli něčemu jinému. Ale o tom napíšu příště.

Rakouské Alpy

26. července 2015 v 11:11 Můj zápisník
Protože jsem zrušila svůj druhý blog a protože se mi Rakouské Alpy moc líbily a bylo by mi líto těch fotek, dávám je sem ještě jednou. A pozvolna sem dám i některé fotky, co jsem na tom druhém blogu měla. Ne všechny, pouze ty, ke kterým mám nějaký vztah :-) A v dalším článku sem dám ještě něco z Rakouska, co mne velmi zaujalo.
Tak znova ty fotky :-)